Pro každého milovníka přírody a hor jsou rakouské Alpy jako stvořené. Vysoké kopce, jezera, výhledy, strmé skály, ale také nekonečné louky plné pasoucích se krav. To vše je kousek od Čech v dojezdové vzdálenosti jen pár hodin. Sama jsem kouzlo těchto hor objevila už v loňském roce, kdy jsem pravidelně začala jezdit k našim sousedům trénovat. Na začátku roku jsem se rozhodla, že otestuju svoje nohy a hlavu, a zkusím si dát v Alpách nějaký pěkný závod. Volba padla na Mozart 100 v okolí Salzburgu. V půlce června jsem se postavila na start 83 kilometrů dlouhého závodu. Jaké to bylo? To a mnohem víc se dozvíte v článku.
Proč zrovna tento závod?
V Rakousku se samozřejmě běhá celá řada ultra závodů. Proč jsem si vybrala zrovna tento? Mělo to svůj důvod, i když krása hor kolem Salzburgu by sama o sobě stačila. Mozart 100 je kvalifikační závod na finále ve Francii příští rok - na závod UTMB, tedy Ultra-Trail du Mont Blanc. Můj velký běžecký sen, ostatně, je to pro všechny milovníky trailu taková horská olympiáda. Je poměrně těžké se na něj ale dostat. Člověk musí na kvalifikačních závodech získat Running stones, kameny, které znamenají jedno jeho jméno v losovačce. Mozart byl právě jedním z kvalifikačním závodů. Koncem roku je pak možnost se do losovačky přihlásit. Tradičně je každý rok několik tisíc zájemců a startuje jen něco málo pod dva tisíce běžců. Je to tedy dost o štěstí. Už jsem se jednou hlásila, ale bohužel los nevyšel a tak jsem chtěla zkusit štěstí znovu.
Kameny dostane každý, kdo závod dokončí. S tím jsem do toho i šla. Přeci jen jsem koncem minulého roku podstoupila operaci kolene a netušila jsem, co se mnou taková porce kilometrů vlastně udělá. Vybírala jsem závod, který má těžší část trasy v první polovině, startuje se ráno a běží se přes den. K tomu bude na jaře, kdy mám obecně nejvíce sil a zároveň bude dobře obslužný autem, aby mě mohl dělat přítel cenný support. Když jsem vše dala do kupy, vylezl mi z toho právě Mozart 100. V březnu jsem tedy poslala přihlášku a bylo. V červnu se pojede běhat do Rakouska!
Příprava na závod aneb co je dobré udělat před důležitým závodem
Na závod jsem se poctivě připravovala už od zimy. Běhání v horách je specifické v mnoha věcech. Nejen, že je potřeba dostat do nohou nějaký ten objem a být zvyklý běhat několik hodin, ale také běhat, nebo spíš chodit, pěkně do kopců. U nás se tak prudké a dlouhé kopce hledají těžko, proto za nimi jezdím do ciziny. Nezdá se to, ale opravdu je to pak v závodě hodně poznat. Nejlepší je ale se vydat přímo do míst, kde se poběží závod. Proto jsme v květnu s kamarády vyrazili přímo k Salzburgu, stáhli si do hodinek trasu loňského ročníku a závod si na pohodu během víkendu zaběhli. V tréninku navíc člověk může vyzkoušet a otestovat vybavení, suplementy, boty a hlavně hlavu. Ta je totiž na ultra půlka úspěchu. Někdo má rád, že neví, do čeho jde, ale mě se osvědčil pravý opak. Nemusí to být celá trasa v plném rozsahu, ale aspoň její nejtěžší části je dobré znát. Přesně jsem tak věděla, na kolikátém kilometru je voda, kde je prudký kopec nebo kde naopak půjde hezky běžet. A mohla tím pádem plánovat.
Na základě těchto tréninkových běhů si pak stanovuji strategii na závod. I když člověk nejde na vítězství, je dobré mít plán a toho se držet. Sama si trasu rozděluji na úseky podle občerstvovacích stanic, které zde byly co 6-10 kilometrů. Vodu a jídlo mám s sebou, závod se běží za už hodně letních teplot a přeci jen v horách těch 10 kilometrů můžete jít dvě hodiny. Navíc díky tréninkovému běhu jsem věděla, jak dlouho mi to trvalo v klidu a pohodě, a od toho jsem odvíjela svůj průběh závodem. Celkem mi vyšlo, že bych měla cílovou pásku protnout po 11 hodinách a 40 minutách. Sama jsem si dala cíl vejít se do 12 hodin. A za tím byla připravená celý den jít.
Je to tady, den D!
Do Rakouska jsme vyrazili den dopředu a dali si dostatečnou rezervu na cestu. Stojí to za to, přeci jen, člověk jede několik hodin v autě a není dobré se hned postavit na start a běžet. V Salzburgu jsme si po příjezdu prošli celé zázemí závodu, vyzvedli čísla, dali si typický preclík a přesunuli se na naše ubytování. Celý pátek střídavě pršelo, ale ve volné chvilce jsem si šla na pět kilometrů podél řeky zaklusat. Mám tu zkušenost, že čím hůř se mi den před běží, tím lepší pak závod je. No, nebylo to nic moc, ale krása přírody to značně vyvážila. Pak už jen rychle spát, start závodu byl v 30 kilometrů vzdáleném Fuschl am See v sedm hodin ráno.
Ráno bylo příjemně chladno, letošní léto na sebe nechalo docela čekat, takže start do polojasné oblohy s asi 13 stupni nebyl překvapením. Ale věděla jsem, že se má udělat jasno a teplo ještě bude. Akorát nám cesta vyšla, odevzdala jsem drop bag, který na mě bude čekat na 50 kilometru a vyrazila do koridoru. Za pár minut jsme měli odstartováno. Celý den v horách přede mnou! Ze začátku se běželo lehce v tempu, udělala jsem si svoje místo někde uprostřed pole a k prvnímu kopci běžela. Věděla jsem, že nejvyšší kopce nás čekají hned na začátku a tempo tomu přizpůsobila. První stoupání bylo dlouhé, všichni běžci se drželi ve větší skupině. Během pár kilometrů se mě povedlo předejít všechny holky, které jsem kolem sebe měla a udělala jsem si fajn pozici. Vlastně až do cíle jsem už žádnou holku ze své kategorie nepotkala. Ale to předbíhám.
Nejtěžší kopce a stoupající teplota
První dvě občerstvovací stanice jsem proběhla bez zastavení. Už dobře vím, že ze začátku tolik nepiju a vody bude ještě po cestě dost. Jídlo jsem měla také s sebou. Osobně se snažím na stanicích být co nejméně. Na dlouhých závodech tím zbytečně člověk ztratí čas, který mu pak chybí někde v kopcích. Běžela jsem tedy dál a dál, už víceméně sama jen s pár kluky kolem sebe. Narazila jsem i na jednoho Čecha a Slováka, chvíli jsme se povídali a pomohli mě držet pěkné konstantní tempo. To je problém, když je člověk sám, nemá tolik pojem o rychlosti a často běží zbytečně pomalu. Držela jsem se jich tedy co to šlo a společně mě vytáhli na nejvyšší vrchol Zwölferhorn (1521 m). Měla jsem tady slzy v očích, věděla jsem, že výš už nepůjdu a to nejhorší je za mnou. Vyfotila jsem se zde s klukama a každý jsme běželi svoji cestou dál. Tohle je na ultra krásné, když se to pěkně sejde potkáte tolik různých osudů stejně založených lidí, jako jste vy.
Seběh s nejvyšší hory stál ale také za to. Těžký kamenitý terén naštěstí nebyl tak podmáčený od sněhu, jako tomu bylo ještě v květnu, ale i tak jsem šla radši pomalu. Pád je to poslední, co chcete. Dolů jsem dorazila v pořádku, s nohama tak nějak odpovídajícímu běhu na 35 kilometrů a pokračovala dál. V městečku Sankt Gilgen jsem se zastavila o chvíli dýl, dala si kolu, banán a gel. A pokračovala dál po krásné cestě podél vody. Čekal mě poslední velký výstup na jeden kopec. Věděla jsem, že to bude dlouhé a navíc už se kolem poledne udělalo dost teplo. Slunko pálilo víc a víc a já spoléhala na potok, který zde při mé minulé návštěvě tekl. Těšila jsem se, jak si namočím hlavu a zchladím se. Jenže stále nic a nic. Voda prostě zmizela a kopec stále nekončil. Měla jsem pocit, že jdu věčně a že to vůbec neutíká. Až pak v cíli jsme rozebírali mé časy na tomto úseku a dle mých předpokladů jsem ho šla úplně přesně. Zas tak pomalé to tedy nebylo, jen moje hlava už začala bojovat a stávkovat. Nahoře na mě ale čekala kamarádka, která i s bříškem v pátém měsíci zvládla podobný výšlap jako já. To mě nakoplo, najedla jsem se, doplnila vodu a běžely jsme spolu zpět do města. Sice se mnou držela krok pár metrů, ale moc mě to nakoplo. V sebězích jsem ale nešťastně spadla. Nejdřív na obě kolena, kdy se mi zasekla hůlka, později na záda, kdy mi podjela noha. Nic se vlastně nestalo, jen telefon se vypnul a odmítal zapnout. Věděla jsem tak, že mě čeká zbytek trasy bez telefonu, pokud ho tedy nestihne můj muž vyměnit.
Hurá, už jen třicet kilometrů do cíle!
Po sedmi hodinách od startu jsem se dostala zpět ke svému odloženému balíčku a svému suportu. Vyměnila jsem si boty, protože další úsek už nebyl tak technický a zbytečně bych se trápila v těžkých trailovkách. Měla jsem připravených víc věcí, ale nakonec jen výměna bot, doplnění pití a nějaké to jídlo stačilo, abych zas měla sílu pokračovat. Posledních 30 kilometrů jsem ale neznala, jen jsem věděla, že už tam nebudou velké kopce, ale táhlé louky, pole a asfaltky. Musela jsem rychle vypnout hlavu, zapomenout, že už mám 52 kilometrů v nohách a běžet do cíle. Vše šlo dobře a nebyl důvod se bát, že závod nedokončím. On si totiž člověk během takového závodu nesmí neúspěch připustit. To vás nejen otráví, ale taky často opravdu připraví o úspěšný konec.
Vydala jsem se tedy městečkem opět kolem krásného jezera dál. Už jsem šla opravdu sama, občas někoho předběhla, ale spíš mě doběhli závodníci z delší 100 kilometrové trasy, kteří startovali o dvě hodiny před námi a měli jsme společnou trasu. Byli pro mě velkou motivací, běželi rychleji jak já a měli v nohách o 25 kilometrů víc.
Jak to vypadá s mým pořadím?
Díky nefungujícímu telefonu jsem byla lehce odstřižená od okolního světa a nevěděla co se děje. Měla jsem klid. Měla jsem přesně to, co na ultra miluju, čas být jen sama se sebou a ve svojí hlavě. Přemýšlela jsem, kolik je přede mnou ještě holek, a byla jsem si jistá, že tak maximálně tři nebo čtyři. Chtěla jsem samozřejmě hlavně dokončit, ale kdyby se povedlo nějaké umístění? To bych byla moc ráda. Běžela jsem tedy tak, abych se zbytečně neflákala, ale zase šetřila síly. Když kolem mě všichni šli, šla jsem také. Když běželi, běžela jsem. Tohle fungovalo skvěle.
Najednou se za mnou ale objevila dívka. Bylo to asi 15 kilometrů před cílem. Já nechtěla být přece za ní! Chytla jsem paniku a říkala si, kolik sil vlastně ještě mám, kolik toho ze sebe vytáhnu. Nesnáším, když se na ultra honí pořadí v posledních kilometrech. Je to psychicky neskutečně náročné. A můj závodní duch to dost nedává. Slečna běžela velmi svižně, lehce, z dálky jsem viděla, že sil má dost. Vzdám to, nechám ji jít přede mě? Doběhla mě o pár minut dál na poslední občerstvovací stanici deset kilometrů do cíle. Jaké bylo moje štěstí, když jsem zjistila, že je z dlouhé trasy a je druhá žena 100 kilometrového závodu. Vlastně jsme od té doby běžely spolu. Byla to milá Němka, která si se mnou povídala, varovala mě, co mě na trase čeká a říkala mi o svých plánech a závodech. Poslouchala jsem ji sice jen na půl, ale dokázala ve mě probudit ještě poslední síly.
Slečno, už jen jeden kopec a jste v cíli!
Seběh z posledního vrcholu na okraji Salzburgu byl nádherný. Už jsem viděla řeku, která protíná město a katedrály, kolem kterých se běželo do cíle. Už jen kousek, něco okolo třech kilometrů. Ale najednou se přede mnou objevila ještě jedna malá občerstvovací stanice. Proč? Co ta tady dělá, vždyť jsme už vlastně v cíli. Chlapci na stanici mě nadšeně doplňovali vodu a říkají mi - už jen jeden kopec a jste v cíli! Kopec? Jakto? Proč? Oba se jen zasmáli a ukázali na mapu vedle se. Ne!
Opravdu tam byl, malý brdek jako takový bonus na závěr. Tohle musel vymyslet naprostý masochista, bliklo mi hlavou. Ale vyrazila jsem. No nic, s tím se nějak ještě popereme. Odbočila jsem vzhůru a za zatáčkou na mě vykoukly samé schody! Nekonečné stoupání, které mělo asi dva kilometry. A vše po schodech. Hůlky už jsem měla schované a nechtělo se mi je na ten kousek vytahovat… To kdybych tušila jak nekonečné to bude! Poslední úsek do cíle mě zabral poctivou půlhodinu. Jak se ale začaly schody měnit v kamenité a probíhala jsem bránou hradeb, věděla jsem, že mám vyhráno. Že jsem to uběhla a do cíle se kdyžtak i doplazím. Rozběhla jsem se s radostí kolem turistů a všech přihlížejících, kteří fandili jako o život. Už jen koridor, vypnout hodinky a jsem v cíli! V ten moment ze mě všechno spadlo a já si jen řekla, zvládla jsem to!
Neskutečná euforie a radost v cíli
Každý, kdo někdy doběhl závod do cíle to zná. Ta neskutečná euforie, když máte uběhnuto a jste zdraví v cíli. Došla jsem si před stan s občerstvením pro medaili a v cílovém prostoru si mě najednou odchytl moderátor. Hlásí mi - víte, že jste třetí žena? Jak se vám běželo? Nebyla jsem schopna slova. Třetí? To jich nebylo víc přede mnou? Byla jsem neskutečně šťastná. Třetí místo totiž znamenalo nejen pódium, ale hlavně splněnou kvalifikaci na finále do Francie bez nutnosti jít do losovačky. První tři ženy a první tři muži jsou totiž do finále automaticky. Já pojedu za rok na UTMB! Můj sen se najednou stal skutečností. Jedna holka z Česka, která na konci roku nemohla ani chodit, najednou uběhla 83 kilometrů s více jak 4 000 metry převýšení a má před sebou další metu na příští rok. Jako taková třešnička na dortu pak bylo, že jsem se umístila jako první ve své věkové kategorii. Tech tam bylo požehnaně, ale vyhlašoval se vždy jen vítěz.
Musím říct, že mě vše na tomto závodě bavilo a vše si krásně sedlo. Dokonalá příroda a trasa, kterou jsem znala a věděla co mě čeká. Žaludek, který spolupracoval a vše zvládl na gelech, banánech a ionťáku. A moje hlava, která sice občas protestovala, ale šla si za svým snem. Je jedno, jak dlouhý a těžký závod běžíte. Důležité je do něj jít s plánem, čistou hlavou a odhodláním dokončit. Jo a možná by vás zajímalo, jak dopadl ten můj časový odhad? Doběhla jsem za 11 hodin a 39 minut. Tedy minutu před plánem. Jde to! Když se dostatečně chce. Běhu zdar!
Autorkou článku a fotek je Vanda Nováková, maminka dvou kluků z Brna a ultraběžkyně, která má nejradši horské dlouhé běhy. Mezi její běžecké úspěchy patří například první místo na Beskydské sedmičce v dvojicích žen v roce 2021 a čtvrté místo na MČR ve Skymaratonu z roku 2022. V pracovním životě se věnuje správě sociálních sítí a on-line marketingu.